Hrad Brníčko
| Typ: | Zřícenina |
|---|---|
| Kraj: | Olomoucký kraj |
| Okres: | Okres Šumperk |
| Město: | Brníčko |
| Výška: | 380 m n.m. |
| GPS: | 49°53'43.238"N, 16°58'20.540"E |
14. stol.: hrad založený pány z Otaslavic, posléze pevnost markraběte Jošta
Vzhledem k nedostatku písemných zpráv jsou počátky hradu nejasné. Původním střediskem panství bylo Dubicko; v písemných pramenech je uváděno již od r. 1253, kdy zdejší tvrz a území měl v držení vladyka Beneda z Dubicka (1239-1269), vrchní lovčí krále Přemysla Otakara II. a zakladatel rodu pánů z Otaslavic. Jeden z Benedových potomků se počátkem 14. století na Otaslavice (nedaleko Prostějova) přiženil a někdy po r. 1330 dochází k dělení rozsáhlého rodového majetku. V této době se také utváří brníčské panství (ze severní části dosavadní dubické državy) a rovněž je započato s budováním nového rodového sídla v Brníčku, které zřejmě nechal postavit Benedův vnuk Ctibor Morava. (Pro úplnost: některé zdroje uvádějí, že hrad byl založen dříve - již kolem r. 1287). První výslovná písemná zmínka o tomto středověkém sídle se objevuje k r. 1356 - v moravských zemských deskách je hrad uváděn jako majetek pánů z Otaslavic. R. 1377 vlastnil Brníčko Ctiborův syn Mikuláš Morava, který měl panství v držení společně s bratry Jimramem a Micháčem z Otaslavic; ti se taktéž psali po Brníčku.
Po Mikulášově smrti připadl hrad moravskému markraběti Joštovi, který jej r. 1387 postoupil Bernardu Hechtovi ze Slavoňova. V dobách bratrovražedných bojů mezi markrabaty Joštem a Prokopem (v l. 1381-1405) se hrad znamenitě osvědčil jako vojenská pevnost Joštových stoupenců a také coby úkryt pro kořist získanou z nejrůznějších půtek. Po skonu Bernarda zdědili zástavní právo na Brníčko Jan a Hynek ze Šumvaldu; prvně jmenovaný pak r. 1408 hrad od Jošta zakoupil a zřejmě i vyplatil z lenního vztahu.
15. stol.: husitští Tunklové čelí nájezdům Korvínovců – r. 1471 hrad dobyt
Na konci husitských válek, v r. 1434, dostává panství i hrad nového majitele – Jana Tunkla z Drahanovic, který se už v tomto roce začne psát „z Brníčka“. Jan Tunkl (†1464) přišel za husitských válek na severní Moravu jako nezámožný zeman z Krnovska, avšak během čtyřiceti let se zařadí mezi nejbohatší moravské šlechtice. Za Tunklů, patřících k stoupencům husitů, se Brníčko stává součástí rozsáhlého zábřežského panství; to bylo po Janově smrti rozděleno mezi jeho dva syny – Jan mladší Tunkl zdědil Brníčko, kdežto Jiří starší Tunkl sídlil na Zábřehu. V dobách česko-uherských válek se oba Tunklové řadili k příznivcům krále Jiřího z Poděbrad; oddíly Matyáše Korvína (či jeho stoupenců) proto podnikaly na jejich sídla nájezdy. Agilní v tomto směru byli především páni ze Zvole, jimž při výbojích asistovala neblaze proslulá „černá rota“ Korvínova hejtmana France z Háje. Jeden z těchto nájezdů, uskutečněný asi v r. 1471, bude osudný pro většinu tunklovských sídel včetně Brníčka, které je dobyto a zpustošeno.
Jiří starší Tunkl: zemský škůdce, despota, zakladatel rybníků a oběť rebelie
Po Janově smrti (r. 1476) nechává Jiří Tunkl převézt z Brníčka na své zábřežské sídlo veškerý hradní arzenál a posléze přebírá vládu nad celým panstvím. Stává se postrachem severní Moravy, vede spory snad se všemi svými sousedy a pro své činy je dokonce označen za zemského škůdce. Aby vylepšil vlastní neutěšené finanční poměry (zejména v důsledku česko-uherských válek), začne zakládat rybníky; na svém zábřežském panství jich postupně vybuduje celou řadu. Při stavbě těchto nádrží ovšem dochází k novým svárům s panskými sousedy. Kromě okolních pánů a zemanů Jiřího nenávidí také poddaní; nelidskou dřinu, kterou musí podstupovat při budování rybníků, jim Tunkl ještě umocňuje dalším stupňováním jejich útlaku, mj. zvyšováním daní. Pro zábřežského pána to bude mít tragické důsledky. V r. 1493 nebo 1494 vypuká otevřené povstání, představující údajně první selskou bouři na Moravě. Při této rebelii je Jiří Tunkl poddanými – pravděpodobně šumperskými – zbit tak, že na následky zranění umírá.
Jiří starší Tunkl (1455-asi 1494) byl zřejmě nejznámějším majitelem Brníčka; odpovídá tomu i řada dochovaných pověstí, lidových vyprávění a básní. Nejvíce tradovaná legenda (mající několik variant) praví, že po Tunklově smrti se v okolí začal zjevovat jeho přízrak; zapřažený v ohnivém pluhu prý musel orat hráz Podhrázského rybníka. Kolem něj poskakovali čerti, nedopřávajíce mu oddechu. Pokud zastavil, čekala jej strašlivá rána bičem. Ze zakletí prý Tunkla vysvobodila jeho žena. Až do své smrti rukama rozebírala hráze zdejších rybníků a hlínu i kámen roznášela v šatech po okolí. Tím vinu svého manžela vykoupila a Tunklova duše tak mohla být spasena.
Po r. 1513: hrad se mění v ruinu; tábor lidu r. 1869 - husitská tradice trvá
Zadlužené panství přechází po smrti Jiřího Tunkla do rukou jeho jediného syna, Jindřicha Tunkla (†po r. 1527); toho však finanční důvody přinutily, aby obě panství – zábřežské i brníčské – prodal zámožnému rytíři Mikuláši mladšímu Trčkovi z Lípy. Tato transakce proběhla r. 1510, kdy se Brníčko – patrně ze setrvačnosti – uvádí ještě jako hrad s městečkem a kaplí. Šlo však již o labutí píseň kdysi majestátního sídla; jeho konec sice načas oddálily provizorní opravy, ale už od r. 1513, kdy Mikuláš Trčka prodal obě panství Ladislavovi z Boskovic, se hrad uvádí jako pustý a zbořený. Přesto se Brníčko ještě jednou dočkalo aspoň záblesku zašlé slávy – r. 1869, v době státoprávních bojů s rakouskou vládou, zde byl uspořádán první tábor lidu na severní Moravě (za účasti asi 4 000 lidí z celé této oblasti). I v éře předmnichovské republiky se hradní zřícenina stávala dějištěm dalších národních slavností, které měly – zejména v době nástupu německého fašismu ve třicátých letech minulého století – povzbuzovat české národní vědomí v ohroženém severomoravském pohraničí. Přitom volba Brníčka k těmto mítinkům nebyla náhodná – v paměti lidu stále přetrvával husitský odkaz Tunklů.
Brníčko dnes: malebná zřícenina, konzervační práce, výletnický magnet
Brníčko lze typologicky zařadit mezi hrady s plášťovou zdí. Bezvěžové oválné jádro hradu bylo obehnáno zalamovanou, 2,1 m silnou plášťovou zdí, kterou na exponované jižní straně vyztužily masívní hranolové pilíře a zpevňovalo několik bašt (jejich kamenné sloupy jsou i dnes dobře viditelné). Tento celek ještě chránily dva pásy příkopů a valů, dokola obklopující vnitřní hrad. Na východní straně byl k plášťové zdi přistavěn trojprostorový dvoupatrový palác, dodatečně prodloužený až k čelní hradbě. Zřetelné stopy další budovy nejasného určení jsou patrné na západní straně. Jádro hradu obklopovala ze tří stran parkánová zeď, z níž byl v severní části proražen do plášťové hradby vstup. Na západě vedl k parkánu most přes vnitřní příkop. Jižně od jádra se nacházelo nevelké předhradí (dnes holá planina) s příkopem v čele, před nímž je masívní dřevohlinitý bollwerk se stopami zděných konstrukcí. (Bollwerk bývala velká zemní pozdně gotická bašta většinou polygonálního půdorysu, která sloužila k umístění dělostřelecké výzbroje). Hlavní přístup k hradu vedl od jihu, kde byl hradní ostroh spojen úzkou šíjí s protějším kopcem. Šíji před hradem přerušoval hluboký příkop, dnes již zasypaný, ale dodnes patrný; totéž platí o někdejší hradní studni před palácem. Do vlastního hradu se vcházelo po mostě branou, z níž se dochovaly opěrné zdi.
Na jaře a v létě r. 2011 se uskutečnila – v součinnosti s archeologickým dohledem i výzkumem - druhá etapa konzervace hradu Brníčko a částečná dostavba jeho hradeb. Dnes patří tato významná kulturní památka k nejatraktivnějším a návštěvnicky nejoblíbenějším výletním cílům v regionu. Již z dálky viditelná silueta hradního torza dodává krajině romantickou podobu a evokuje ladovské obrázky malebných zřícenin nad vsí. Na hradě se též konají různé kulturní akce (např. taneční zábavy nebo každoroční tzv. Historické odpoledne s ukázkami středověkých umění a s bohatým programem).
