Hrad Fulštejn
| Typ: | Zřícenina |
|---|---|
| Kraj: | Moravskoslezský kraj |
| Okres: | Okres Bruntál |
| Město: | Bohušov |
| Výška: | 257 m n.m. |
| GPS: | 50°14'17.524"N, 17°42'35.599"E |
Polovina 13. stol.: královi muži Bruno a Herbort zakládají raně gotický hrad
Počátky osídlení území kolem Fulštejna (až do r. 1945 se tak nazývala i vesnice Bohušov) spadají do časů velmi dávných. Domněnku, že při stavbě hradu bylo využito pravěké hradisko (zejména jeho valové opevnění), potvrzují též archeologické nálezy; ty řadí vznik hradiska do období asi 1000-750 l. př. n. l. Hrad byl založen kolem poloviny 13. století na popud olomouckého biskupa Bruna ze Schauenburku při novém osidlování tzv. moravské enklávy, jejíž obyvatelstvo zdecimovaly po bitvě u Lehnice (r. 1241) táhnoucí mongolské hordy. Fulštejn dal vybudovat Herbort z Vulmu (Fulmu), Brunův leník a stolník (jídlonoš). Protože natolik rozsáhlá stavba přesahovala finanční možnosti i tak významného feudála, jakým Herbort nesporně byl, dovolit si ji mohl pouze za spoluúčasti svého lenního pána. Oba zakladatelé se tudíž o finanční náklady na stavbu Fulštejna podělili a každý hradil polovinu výdajů. První písemná zmínka o existenci hradu pochází z r. 1255, kdy biskup Bruno se souhlasem olomoucké kapituly postoupil lenním právem polovinu Fulštejna svému stolníku Herbortovi.
Nutno zmínit, že Herbort (též Herbord) pocházel původně z Německa. Jeho rod se psal von Vulme nebo také Fulme, hrad pak Fulmenstein, z čehož vznikl název Fulštejn. Herborta (+asi 1288) pojily dobré vztahy nejen s olomouckým biskupem, ale i s českým králem Přemyslem Otakarem II., jehož mj. doprovázel na křížové výpravě proti pohanským Prusům r. 1255 a také v osudné bitvě na Moravském poli r. 1278; v ní byl Herbort Rudolfem Habsburským nejprve zajat, posléze omilostněn a propuštěn.
13. – 16. stol.: éra Fulštejnů; r. 1476 – Korvínovo vojsko dobývá hrad
V r. 1275 odkoupili Fulštejnové i biskupovu polovinu hradu a stávají se tak jedinými majiteli sídla nad Osoblahou, které v jejich držení setrvá až do 16. století. R. 1437 hrad přechází do rukou Jindřicha Supa z Fulštejna (od 30. let 15. století se fulštejnští páni vždy označovali jako Supové z Fulštejna; genealogické souvislosti a důvody této změny jsou dosud neznámé). O osudech hradu v éře husitských válek zprávy chybějí; kališníci sice během svého tažení do Slezska obsadili a vypálili město Osoblahu, Fulštejn však mezi dobytými místy zmíněn není. Je ale pravděpodobné, že fulštejnské dominium bylo těmito loupežnými boji zasaženo, protože Jindřich z Fulštejna zůstal věrný katolické straně a králi Zikmundovi. Asi r. 1476, za výbojů Matyáše Korvína ve Slezsku, oblehla Korvínova vojska Fulštejn, hrad dobyla a značně poškodila. Brzy po česko-uherských válkách se však bratři Jiří, Jindřich a Václav Supovi postarali o obnovu svého sídla, během níž byl mj. nově postaven goticko-renesanční palác.
R. 1496 se rodového majetku ujímá Jan Sup, který v r. 1542 předává jeho správu svým synům Ekrykovi a Janovi. V té době přijímali mnozí příslušníci šlechty ve Slezsku nové Lutherovo učení a mezi jeho horlivé stoupence patří i Jan Sup z Fulštejna – na své statky dosazuje luterské kněze a zakládá luteránské kostely. R. 1565 předává hrad svému bratrovi Jiřímu, poslednímu mužskému potomkovi rodu pánů z Fulštejna. Bezdětný Jiří však r. 1572 umírá; kapitola působení Herbortova rodu na Fulštejně, trvající cca 320 let, se tak uzavřela.
Po r. 1566: renesanční úpravy za Sedlnických z Choltic; r. 1648: Švédové – zkáza hradu; od 18. stol.: romantická zřícenina
V r. 1566 prodal Jiří fulštejnské panství za 29 000 tolarů svému švagrovi Václavu staršímu Sedlnickému z Choltic a tento rod přistupuje po r. 1566 k renesanční přestavbě Fulštejna. Václavův potomek Karel Kryštof Sedlnický z Choltic se správy hradu ujímá v r. 1617, jako aktivní účastník stavovského povstání však konfiskacemi v r. 1622 přichází o veškerý majetek. Rok nato získává fulštejnské panství známý pobělohorský zbohatlík Pavel Michna z Vacínova (nikdy zde ale nebydlel). Třicetiletá válka znamená pro Fulštejn opravdovou pohromu. Nejprve je hrad částečně pobořen při tažení dánských vojsk generála Mansfelda (v l. 1626-1627), posléze celé panství totálně zdevastují švédské oddíly; ty si na Fulštejně a v jeho nejbližším okolí zřídily v l. 1642-1648 základnu a při svém odchodu hrad patrně pobořily. Fulštejn se tak stal neobyvatelným a dále pustl; v 18. století je uváděn již jako zřícenina.
Z historických pramenů vyplývá, že hradní ruiny a jejich okolí patřily - zejména ke konci 19. a začátkem 20. století – mezi vyhlášená romantická místa, hojně navštěvovaná turisty a výletníky. Dnes se Fulštejn nachází v soukromých rukou, je však pro veřejnost přístupný; majitelé zříceniny zamýšlejí vybudovat v jejím okolí upravený lesopark s různými druhy sbírkových dřevin.
Fulštejn dnes: velkolepá zřícenina s impozantními valy a příkopy
Dodnes impozantní zříceniny Fulštejna napovídají, o jak monumentální a rozsáhlý hrad kdysi šlo; v dobách největší slávy tohoto středověkého sídla dosahoval jeho areál vskutku úctyhodných rozměrů - cca 320 m x 130 m včetně obranných valů, z čehož na vlastní jádro připadalo asi 106 m x 55 m. V době svého vzniku byl Fulštejn tvořen čtvercovým palácem se čtyřmi nárožními věžemi; jednalo se o tzv. zadní hrad, který představoval hlavní oporu obrany celého sídla ještě v závěru 15. století. Na nejstarší část, obklopenou zprvu jediným mělkým příkopem (dodnes zachovaným na východní straně pod palácovou zříceninou), navázala koncem 13. století výstavba tzv. předního hradu. Obě hradní části pak spojoval opevněný most. Poblíž studny, vyhloubené na nádvoří, vedlo valové opevnění. (Jinak řečeno: hradní komplex tvořil přes 300 m dlouhý areál, rozdělený zhruba v polovině na předhradí a vlastní jádro, které bylo dále rozčleněno výše zmíněným mělkým příkopem na přední a zadní hrad).
Mimořádně důmyslný a sofistikovaný byl obranný systém Fulštejna. Celý areál je obehnán nebývale mohutným valem (dosahujícím v koruně šířky 7 m, v patě místy až 38 m) a impozantním příkopem o šířce až 20 m. Obdobně mohutná soustava tří podélných, mírně prohnutých valů pravěkého původu s mezilehlými příkopy chránila od východu i předhradí. Na jeho západní straně se dochovala asi 22 m dlouhá hradba, která je patrně jediným zbytkem zdiva z této stavební etapy.
Na přelomu 15. a 16. století došlo k výrazné přestavbě hradu a teprve z této fáze pocházejí nejstarší dodnes dochované relikty zdiva. Ve východním nároží jádra se nachází okrouhlý útvar s poměrně velkým vnitřním průměrem 11,5 – 12 m. Tento objekt bývá v literatuře často interpretován jako bergfrit, avšak na základě dalších indicií se zmíněnému útvaru přisuzuje pozdně gotický či renesanční původ (a tím i obytný charakter); není ani vyloučeno, že ve stejném místě mohla původně stát věž Herborta z Fulštejna. V jihovýchodní části zadního hradu byla mezi jižní věžici a domnělý bergfrit postupně vestavěna tříprostorová, zřejmě palácová budova. Dominantou předního hradu je budova v jihozápadním nároží, na jejímž původu se prameny neshodnou – některé ji považují za goticko-renesanční kapli či kostel, jiné pro změnu za zbytky renesančního paláce. Vlastní hrad byl obehnán zdí, jejíž odolnost zvyšovaly nejméně tři flankovací věžice. Na jižní z nich navazovala krátká štítová zeď, předsazená před obvodovou hradbu.
Vedle příkopů, valů a části fortifikací jsou dodnes k vidění mj. zbytky brány s opevněným mostem, štítová zeď s jižní věžicí, torzo renesančního paláce či relikt okrouhlé věže a západní věžice.
Pověst o ohnivém muži – co se dělo ve sluji hrůzy?
K Fulštejnu se také váže legenda, jejímž protagonistou byl ochránce hradu – strašlivý ohnivý muž, velmi krutý a nemilosrdný. Žil v rozlehlé temné sluji; světlo tak vyzařovalo jen z toho místa, kde se právě nacházel. Ohnivý muž měl totiž na hlavě místo vlasů plameny, které zářily teplým světlem; to nejednou přilákalo znavené pocestné, poutníky promočené deštěm či nezbedné děti. Pocestní - na rozdíl od dětí, které zkazky o děsivém zjevení slýchávaly již v nejútlejším věku – nemívali o takovém stvoření ani potuchy. Strašlivě prý se pak vedlo tomu, kdo do jeskyně ohnivého muže vstoupil - již nikdy se nevrátil zpět. Říká se, že světlo vyzařující ze sluje člověka vždy přitahovalo – tak mocně, že kdo vešel dovnitř, už se nedokázal vrátit; jakási tajemná síla ho vedla stále dál a dál. Cestičkou došel až k ohnivému muži a poté již nebylo úniku. Ukrutník chytil každého a…z jeskyně se pak vždy ozývaly jen hrůzostrašné zvuky. Co příšerného se dělo ve sluji se zbloudilými nešťastníky se lze už pouze domýšlet. Snad je ohnivý muž týral plameny, kterými se obklopoval, snad je požíral zaživa; jak tito ubožáci skončili, se již nikdo přesně nedozví.
