Hrad Radyně
| Typ: | Zřícenina |
|---|---|
| Kraj: | Plzeňský kraj |
| Okres: | Okres Plzeň-jih |
| Město: | Starý Plzenec |
| Pohoří: | Plzeňská pahorkatina |
| Výška: | 562 m n.m. |
| GPS: | 49°40'51.256"N, 13°27'53.499"E |
L. 1356-1361: vznik Karlskrone čili Radyně, dvojčete Kašperka.
Po polovině 13. století zanikl přemyslovský hrad ve Starém Plzenci, který do té doby zajišťoval správu zdejšího kraje; tudíž bylo nutno vybudovat nové středisko královské moci. V zájmu obnovení dřívější panovnické moci, jež během vlády Jana Lucemburského značně oslabila, nechává Karel IV. na protilehlé skále založit nový hrad. Jeho stavba započala patně r. 1356, tedy souběžně s Kašperkem (dalším Karlovým opěrným bodem, v tomto případě na Klatovsku), a skončila v r. 1361. Kašperk a Radyně jsou od sebe vzdáleny vzdušnou čarou cca 65 km, jejich budování probíhalo paralelně a oba tyto královské hrady měly sloužit především jako pevnosti; vyznačují se proto řadou analogií a společných prvků. Není bez zajímavosti, že posádky Kašperka a Radyně prý spolu mohly komunikovat za jasného počasí prostřednictvím kouřových signálů. Stavbou hradu byl pověřen Vít zvaný Hedvábný, vlastní realizátor není dosud spolehlivě znám (hypoteticky se uvažuje o Michalu Parléřovi). Nové středověké sídlo mělo dle přání panovníka vstoupit do dějin pod názvem Karlskrone, tj. Karlova Koruna. Toto německé jméno se však v kraji neujalo; po uplynutí jednoho století se zcela vytrácí a je nahrazeno českým názvem Radyně – podle vrchu, na němž byl hrad postaven.
Do r. 1496: éra purkrabích (odbojný lapka Oldřich, spasitel Plzně Hrdoň aj.)
Hrad spravovali za pomoci hradní posádky královští purkrabí, z nichž zřejmě jako první zastával na Radyni tuto funkci Zdeslav (či Zdislav) Chlup, uváděný k r. 1362; jeho následovníkem se pak v r. 1370 stává purkrabí Blahuta. Prvořadým úkolem těchto královských úředníků bylo zabezpečení ochrany významné obchodní cesty. Od r. 1404 získávají purkrabí hrad na dobu své působnosti do manského vlastnictví, kdy mj. všechny příjmy patří pouze jim a nikoliv královské komoře. Tuto velkou výhodu svého postavení premiérově okusil Zachař ze Svinař, který však již r. 1410 předává svůj úřad Oldřichovi z Letkova. Tento povedený purkrabí ovšem záhy naplní rčení „příležitost dělá zloděje“; místo aby hájil právo a spravedlnost a stíhal lapky, sám se k nim přidá. Spojí se především s pány z Oseka a Přimdy a společně s nimi nejenže přepadává na cestách kupce, ale vede i odboj proti králi Václavu IV. Jak reagoval panovník, není dosud přesně známo; dle některých zpráv patrně vypravil proti rebelům vojsko, které je r. 1418 přivedlo k poslušnosti. K dobývání hradu pravděpodobně nedošlo – žádné stopy po obléhání Radyně se totiž nedochovaly.
Za husitských válek stála Radyně pevně na katolické straně. V těch dobách byl hradním purkrabím Hrdoň z Dubňan, který proslul svou akcí na záchranu Plzně. Hrdoň se spojil se zrádným kališnickým hejtmanem Přibíkem z Klenové a společně dvakrát propašovali do Plzně, obležené husity, povozy s potravinami; město tak mohlo vydržet devítiměsíční obléhání (od října 1433 do května 1434). O dobytí Radyně se husité patrně ani nepokusili. Po smrti Hrdoně (naposledy připomínán r. 1437) dochází k rychlému střídání majitelů hradu.
1496-1920: na Radyni Šternberkové, Kokořovci, Černínové a Valdštejnové
R. 1496 získává Radyni do zástavního držení Ladislav II. ze Šternberka, který zde však již ani nesídlí (upřednostňuje mnohem pohodlnější sídlo v Bechyni) a Radyni využívá pouze k loveckým účelům; nastává tak neodvratitelný úpadek hradu. Po Ladislavově smrti r. 1521 zdědí Radyni jeho bratr Albrecht ze Šternberka, zapřísáhlý odpůrce habsburské kandidatury na český trůn. Spiknutí, které majitel Radyně osnoval proti králi, však bylo prozrazeno; Albrecht je r. 1529 zajat a zbaven statků i cti. Zdeněk Lev z Rožmitálu, nový držitel hradu, Radyni kvůli dluhům brzy ztrácí; r. 1536 ji získává do dědičného vlastnictví Albrechtův synovec Adam ze Šternberka. V r. 1558, při zápisu koupě do obnovených zemských desek, je Radyně již označena jako pustý hrad. Kdy toto sídlo zpustlo a vyhořelo nelze dnes určit přesněji, patrně se tak stalo ve druhé čtvrtině 16. století (požár snad zapříčinil úder blesku někdy brzy po r. 1536). Po Šternbercích se dalšími držiteli hradu stávají Kokořovci z Kokořova (1561-1710), Černínové z Chudenic (1710-1816) a Valdštejnové (1816-1920).
19. stol. - zřícenina romantismem vzkříšená, císař na manévrech, požár
19. století přináší vlnu romantismu – s ní nastává zájem o mysteriózně černou ruinu. R. 1823 nechává hrabě Kristián Vincenc z Valdštejna hrad romanticky restaurovat – je upravena věž s rozhlednou na vrcholu a zrekonstruován jeden z pokojů. Obliba Radyně roste; zřícenina se mj. stává tradičním cílem prvomájových výletů obyvatel Plzně a okolí. V r. 1885 sleduje z hradní věže vojenské manévry sám císař František Josef I., avšak již o rok později vypuká na Radyni další požár.
20. stol. – renovace a zpřístupnění hradu
R. 1920 hrad koupilo od Valdštejnů město Starý Plzenec. Zříceniny se ujímá nově založený Spolek pro záchranu Radyně a Hůrky. V několika etapách (zejména ve 20. a 70. letech minulého století) proběhly rozsáhlé opravy hradu, který je od r. 1981 opět zpřístupněn veřejnosti. Na přelomu 50. a 60. let 20. století byl na hranolové věži zřízen převaděč televizního signálu; tento vysílač Českých radiokomunikací však korunu i interiér věže značně znehodnocuje.
Stavební pojetí - srostlice paláce a dvou věží (à la Kašperk)
Jak již bylo uvedeno výše, svou stavební dispozicí se Radyně podobá Kašperku na Šumavě, proto lze vybudování obou hradů přičíst stejné stavební huti. Nejzachovalejší částí Radyně je její obytné jádro; tvoří ho obdélný dvoupatrový palác, srostlý na kratších stranách s dvěma obytnými věžemi – půlválcovou a čtverhrannou. V interiéru paláce jsou patrné otisky roubených komor (měly zpříjemnit bydlení ve studených prostorách objektu). Přízemí zahrnovalo několik místností, v 1. a 2. poschodí se nacházely sály s dalším příslušenstvím. Obytná prostora (s krbem a prevétem) byla také v hranolové pětiposchoďové věži; ta se tyčí do výšky 22 m a na její vyhlídkový ochoz vede 118 schodů. Východní půlválcová věž neměla dělený vnitřní prostor ani okenní otvory; plnila obrannou funkci a zřejmě sloužila příležitostně i jako hladomorna. Lze tak usuzovat z nálezu dvou lidských koster, jež byly objeveny při čištění dna věže. K obytnému komplexu přiléhal nevelký dvorek s cisternou, z vnějšího opevnění se místy dochovaly zbytky obranných hradeb, skromné relikty vstupních bran a hluboký okružní příkop.
Radyně plná legend – ohnivý pes, divoká honba, vraždící monstrum Radouš
Černá silueta Radyně byla v minulosti opředena řadou hrůzostrašných pověstí, jejichž protagonistou býval bájný Radouš. Jedna z těchto legend vypráví, že zlý, mstivý a opovrhovaný zeman Radouš, který měl oslí uši a kančí zuby, vybudoval – za pomoci temných sil – v lese na kopci hrad. Sem si nechal během let postupně přivést sedm žen. Šest z nich mu porodilo dítě ošklivé po otci - s oslíma ušima a šišatou hlavou; Radouš, běsnící vzteky, svou manželku i s dítětem pokaždé zabije. Jejich těla pak zakope ve sklepeních hradu. Teprve sedmé zemanově ženě se lstí podaří utéct a vše sdělit králi. Vladařovo vojsko však již Radouše na hradě nenajde; jako by se po něm slehla zem…Díky spojení s temnými silami Radouš věřil, že se mu nemůže nic stát. Jeho Achillovou patou však byly bouřky, jichž se bál. Při jedné velké bouři se ukryl do sklepení. Blesk ale zasáhl hradní věž, ta se zhroutila a zemana pohřbila ve svých sutinách. Od těch dob na Radyni straší Radoušův duch. Další varianta této legendy uvádí optimističtější závěr zemanova života – Radouš, jehož kvůli bestiálním vraždám měla čekat věčná muka pekelná, se s přibývajícími léty zgruntu měnil. Dává se na pokání, odkládá kouzelnou knihu a namísto páchání zla koná mnoho bohulibých skutků. S pokorou prosí Boha o odpuštění…až jej Všemohoucí vezme na milost; trestá zemana jen tím, že ten má jako duch bloudit na Radyni – až do doby, než první z Radoušovy přízně zasedne na papežský trůn. Přízrak kdysi krutého Radouše se tak na Radyni někdy zjevuje v pravé poledne - nad hradem se pak přežene silná bouřka…
Hrad prý také ukrývá mnohé poklady. Kronikář Jan František Beckovský uvádí počátkem 18. století ve svém díle Poselkyně starých příběhů českých tyto věty: „Na vrchu spatřuje se pustý hrad Radyně, do kterého žádný nejde, obávaje se, aby ho v něm nějaké neštěstí nepotkalo. Neboť od svých předkův toho známo mají, že v tom hradu všelicí duchové se zdržují, od kterých, kdokoliv do něho vejde, nějakou nesnáz trpěti musí. Jest v tom hradě veliký poklad: neboť častěji časů předešlých vidín byl černý pes na železné truhle ležící.“ Dle další z četných pověstí byl v tohoto ohnivého psa, střežícího zmíněný poklad, zaklet jeden z hledačů pokladů; tomu se jednou podařilo uprchnout, avšak za Plzní se proměnil v kámen. Na Radyni se prý také zjevuje Bílá paní, v okolí hradu pak trpaslíci, víly a divoká honba.
