Hrad Helfenburk u Úštěku
| Typ: | Zřícenina |
|---|---|
| Kraj: | Ústecký kraj |
| Okres: | Okres Litoměřice |
| Město: | Úštěk |
| Výška: | 314 m n.m. |
| GPS: | 50°34'45.246"N, 14°23'2.557"E |
14. stol.: proměna Hanušova Hrádku v strategickou pevnost arcibiskupů
Středověký hrad, který se nazýval Hrádek, Hradec, Hradišťko či Helfenburk, vznikl patrně po polovině 14. století; dnes však již nelze zjistit, co se z jeho původní podoby dochovalo. Helfenburk byl postaven na území, jež před r. 1346 propůjčil král Jan Lucemburský jako léno příslušníkům rodu Ronovců – pánům z Klinštejna. Hanuš (či dle další varianty tohoto jména Jan) zde před r. 1375 nechá vybudovat malý hrad, který pojmenuje Helfenburk a začne se po něm psát.
13. března 1375 (toto datum představuje zároveň první písemnou zmínku o hradu) prodává Hanuš z Helfenburku své sídlo Janu Očkovi z Vlašimi. Nový správce hradu se do našich dějin zapsal velmi výrazně – především jako druhý pražský arcibiskup a historicky první český kardinál; byl též hlavním rádcem císaře Karla IV. Jan Očko z Vlašimi (???-1380) učinil Hrádek centrem vzniklého souvislého pásu všech arcibiskupských panství na pravém břehu Labe. V té době zřejmě Helfenburk nepředstavoval žádné reprezentativní sídlo; jednalo se asi o prostý, nepříliš opevněný a patrně dřevěný hrad, jehož původní podoba není známa. Počínaje nástupem Jana Očka však na Helfenburku dochází k rozsáhlým a podstatným stavebním úpravám, jež od základů mění charakter hradu. První zásadní přestavba, která je dodnes patrná, proběhla v l. 1375-1379; byly vybudovány zejména hradby (o obvodu 277 m, vysoké až 12 m) s cimbuřím opatřeným střílnami a ochozem.
Tyto úpravy, týkající se opevnění Helfenburku, některé historické prameny přisuzují nástupci Jana Očka z Vlašimi, jeho synovci Janu z Jenštejna (asi 1350-1400, na Hrádku od r. 1379). Jan z Jenštejna, bezpochyby nejvýznamnější držitel Helfenburku (za krále Václava IV. nejvyšší zemský kancléř a třetí pražský arcibiskup), pokračuje ve zvelebování svého sídla. V l. 1390-1395 dává zejména postavit třípatrovou hlavní věž, vysokou 17 m, představující nejlépe dochovaný stavební prvek celého hradního komplexu; v téže době vzniká nové masivní opevnění Helfenburku, který se proměňuje v mohutný objekt se sofistikovaným obranným systémem. Za hradbami se nacházely hospodářské budovy, dále nádvoří s 57 m hlubokou studnou (se šlapacím kolem) a také sklepy. Na horní plošině skály byly situovány obytné a reprezentativní části hradu. I přes další úpravy Hrádku v pozdějších letech se jeho základní podoba až do zániku tohoto sídla již podstatně nezměnila. Helfenburk se tak stává strategickým obranným bodem, chránícím arcibiskupský majetek na pravém břehu Labe.
Jan z Jenštejna - v dějinách Hrádku persona č. 1: z požitkáře zarytým asketou, vize jako u Jany z Arku
K osobnosti Jana z Jenštejna se váže řada zajímavostí. Byl nejen vysoce vzdělaným mužem (studia teologie v Praze, Bologni, Padově, Montpellieru a na pařížské Sorbonně), ale též výborným společníkem, kavalírem, ba i tanečníkem; života si užíval plnými doušky, věnoval se hudbě, kterou také skládal, zajímala ho antika, cizí mu nebyly ani turnaje a hony. Zlom do jeho života přináší morová epidemie v r. 1380. Jan z Jenštejna se těžkou nemocí zřejmě nakazí; chorobu sice přežije, avšak ta si vybere nemalou daň – pravděpodobně následkem nemoci dojde k totální přeměně Janovy osobnosti, což se odrazí v jeho náboženských postojích. Kdysi společensky založený muž se promění ve velmi netolerantního asketu; vede přísně odříkavý život, drží půsty, noří se do mystiky a přemítání, píše náboženské traktáty o svém útěku před světem. Askezi stupňuje až do nelidsky tvrdé podoby - spává na kamenné podlaze, nosí řetězy a praktikuje sebemrskačství. Také trpí halucinacemi a po sebetrýznění údajně pronáší prorocké vize. Během častých záchvatů upadá do bezvědomí. (Podle některých zdrojů je možné, že se u Jana projevila nějaká forma epilepsie, způsobená zánětem mozku, která mohla vyvolávat nejrůznější náboženská vidění. Zajímavé je, že své náboženské vize nechával Jenštejn malovat; podle badatelů dokonce odpovídají pozdějším vidinám Johanky z Arku).
Po určité době mezi arcibiskupem a panovníkem vzniká rozkol. Václav IV. nesouhlasí s Jenštejnovou politickou koncepcí, která jednoznačně uznávala římského papeže Urbana VI. R. 1384 byl Jan zbaven funkce kancléře a dokonce uvězněn na Karlštejně. Po umučení arcibiskupova generálního vikáře Jana z Pomuku (sv. Jana Nepomuckého, v březnu r. 1393) se Jenštejn začne obávat i o život svůj. R. 1396 je nucen rezignovat na úřad arcibiskupa. Jan odchází z politického života a útočištěm se mu stává právě Helfenburk – hrad, který si Jenštejn velice oblíbil a v němž zamýšlel i dožít… Zajímavý záznam pochází z r. 1395 - je od Janova přítele a životopisce, převora kláštera v Roudnici Petra Klarifikátora; týká se Jenštejnovy kuriózní nehody na můstku vedoucím z nové věže, při níž se arcibiskup málem zřítil. Jak uvádí Klarifikátor: „…když visel mezi nebem a zemí, s pomocí boží se vyšvihl nazpět s tím, že se lokty přidržoval dřev, uchrániv se zmíněného pádu, jímž by si střemhlav zlomil vaz.“
1400-1453: azyl pro svatovítské poklady i pro arcibiskupa v klatbě Po Jenštejnově smrti (r. 1400 v Římě) se Hrádku ujímá arcibiskup Olbram ze Škvorce; v r. 1402 ho střídá známý bojovný arcibiskup Zbyněk Zajíc z Házmburka, který se zúčastňoval i válečných výprav. Výmluvným dokladem spolehlivosti a odolnosti hradu je skutečnost, že sem byly ještě před husitskými válkami převezeny a uschovány vzácné relikvie, knihy a klenoty (včetně velkého ostatkového kříže z ryzího zlata) z chrámu sv. Víta; na Helfenburku přečkaly husitské bouře a některé zde našly úkryt až do r. 1480. Jako poslední arcibiskup, který dlel na Hrádku, bude v análech zapsán Konrád z Vechty (asi 1364-1431), muž zajímající se mj. o alchymii, věštectví a magii. Tento oblíbenec Václava IV. se během složité éry husitského hnutí nakonec veřejně přihlásí k základnímu programu kališníků – čtyřem pražským artikulům (r. 1421), za což je dán do klatby. Když je Konrád z Vechty r. 1426 opět proklet papežem, odebírá se téhož roku na Helfenburk pod ochranu Jana Smiřického, jemuž byl hrad v té době zastaven; zde bývalý arcibiskup setrvá až do své smrti v r. 1431. Jan Smiřický ze Smiřic vlastnil Helfenburk až do r. 1453, kdy byl za údajnou zradu státních zájmů odsouzen a popraven.
Od r. 1456 po třicetiletou válku: vyprchávající sláva hradu, jeho plenění a jméno upadnuvší v zapomnění
R. 1456 přechází Hrádek do držení Zdeňka Konopišťského ze Šternberka, vůdce Jednoty zelenohorské a tudíž úhlavního nepřítele krále Jiřího z Poděbrad. Helfenburk proto figuruje mezi hrady, které r. 1467 - po tříměsíčním obléhání - vojsko panovníka dobylo. Král Jiří pak dává Hrádek do zástavy svému věrnému stoupenci Petru Kaplířovi ze Sulevic, který v r. 1475 Helfenburk prodává Vilému z Illburka. Poté, co Illburkové vymírají r. 1538 po meči, přechází hrad do majetku Trachenberků, Kurzpachů a od r. 1592 Jana Sezimy ze Sezimova Ústí. V r. 1622 však bylo panství i s Helfenburkem rodu Sezimů za jejich účast ve stavovském povstání zkonfiskováno a předáno jezuitům; ti ale přesídlili z Úštěku do Liběšic. Hrádek, od 16. století obývaný už jen panským služebnictvem, tak zůstává na počátku třicetileté války zcela opuštěný. Válečné běsnění se výrazně podepsalo na devastaci Helfenburku: r. 1620 byl vypleněn (snad i vypálen) císařskými vojáky a kromě této armády jej v dalším průběhu války pustošily i průchody dánských a švédských vojsk. Když lidé posléze zapomněli i původní jméno hradu, dílo zkázy kdysi slavného Helfenburku bylo dokonáno.
Z Helfenburku Affenburk aneb opice z Hrádku za pekelníky považované
Jistá legenda praví, že počátkem 17. století se měl na Hrádku usadit pár opic; utekl prý jednomu šlechtici, který si tento „suvenýr“ přivezl z dalekých zemí. Exotičtí živočichové se však na hradě začali rychle rozmnožovat a brzy jich byly údajně až stovky. Širokému okolí Helfenburku opice velice škodily; časem jejich drzost natolik vygraduje, že se při svých nočních loupeživých výpravách odvažují i do sousedních obcí. Místní obyvatelé, kteří lidoopy neznali, si vypravují historky o bloudících čertech a svá stavení ze strachu před pekelnými silami kropí svěcenou vodou. Drzé zvířecí osazenstvo Hrádku musí nakonec zpacifikovat a pobít až vojáci (dle jiné verze ozbrojení obyvatelé). A možná právě v té době vzniká zkomolení názvu Helfenburk na Affenburk, tedy Opičí hrad; ve svém díle Rozmanitosti z historie Království českého se o tom zmiňuje i jezuitský literát a historik Bohuslav Balbín (1621-1688). Ten r. 1679 Helfenburk navštíví a výstižně ho pak popisuje následujícími slovy: „Hrad pustý zápasí nyní s časem a stářím, též sebe sama znenáhla sutinami svými pohřbívá“.
17. – 21. stol.: malebná zřícenina inspirující umělce; poklad střežený ďáblem – pouhá legenda?
Opuštěný a chátrající hrad se v dalších letech stává inspirací pro řadu umělců, např. grafika Ludvíka Buquoye, malíře Antonína Puchernu či básníka Karla Hynka Máchu. Po r. 1871 byla ve zřícenině postavena nová hájenka s pohostinstvím. Poslední majitel Hrádku, textilní průmyslník Josef von Schroll, přistupuje v l. 1887-1890 k opravám ruiny a zejména k rekonstrukci věže; ta poté sloužila jako jeho letní sídlo. Později byl však hrad opět ponechán svému osudu. K rozsáhlejším obnovovacím pracím vedoucím k záchraně Helfenburku dochází až po r. 1966. Údržbu a průvodcovskou činnost má od r. 1978 na starosti skupina dobrovolníků. O víkendech je přístupný celý areál Hrádku včetně interiéru čtyřhranné věže s cimbuřím, upravené na rozhlednu. Kromě výše zmíněných hradeb se také zachovaly ve skále vytesané sklepy o dvou poschodích. Z bývalého hradního jádra jinak zůstaly pouze opracované skalní bloky se zbytky zdiva.
Helfenburk je nejlépe dochovaný hrad pražského arcibiskupství z doby Václava IV. Natáčely se zde exteriéry filmu Jiřího Sequense Dva na koni, jeden na oslu (r. 1986). Podle pověsti má být na Hrádku ukryt poklad, který hlídá ďábel v podobě černého havrana. Poklad prý lze najít podle modravé záře – ta se však zjevuje pouze jednou do roka, vždy na Květnou neděli. Helfenburk patří k těm památkám, které neztratily nic na pelu tajemné přitažlivosti a romantického kouzla; pro návštěvníky tak hrad představuje v dnešní přetechnizované době osvěžující a malebný prvek.
