Zámek Mikulov
| Typ: | Zámek |
|---|---|
| Kraj: | Jihomoravský kraj |
| Okres: | Okres Břeclav |
| Město: | Mikulov |
| Výška: | 271 m n.m. |
| GPS: | 48°48'24.552"N, 16°38'11.700"E |
Foto: Debarshi Ray, Wikipedia, lic. CC BY-SA 4.0
Předzámecká éra Mikulova: nejprve hradiště z 11. století, posléze středověký hrad Lichtenštejnů
Na základě archeologického průzkumu se usuzuje, že osídlení mikulovského Zámeckého vrchu má své počátky již v druhé polovině 11. století, patrně v podobě menšího přemyslovského hradištního opevnění, jež střežilo moravsko-rakouskou hranici. Po jeho zániku dochází k vybudování pozdně románského hradu (zřejmě ve 20. či 30. letech 13. století); existenci tohoto zeměpanského sídla při staré obchodní cestě potvrzují až zprávy z r. 1249, které jsou první písemnou zmínkou o královském hradu Nikolsburgu. Onoho roku daroval moravský markrabě (a pozdější český král) Přemysl Otakar II. Mikulov Jindřichovi z Lichtenštejna. Ačkoliv se Lichtenštejnové těšili přízni panovníka, které náležitě využívali k rozšíření své moci, v rozhodujících chvílích krále zradili a spolčili se s Přemyslovým protivníkem Rudolfem Habsburským. Stavebními úpravami mikulovského hradu Lichtenštejnové usilovali o zvýšení jeho obranyschopnosti a reprezentativnosti, své sídlo tudíž systematicky zdokonalovali. K hlavní přestavbě dochází ve 14. století, kdy je pozdně románský hrad přebudován v hrad gotický; jeho časté rozšiřování a opevňování vede ke vzniku jednoho z našich nejlépe vystavěných hradů, co se obranyschopnosti a rozsahu týče.
15. stol. - azyl pro krále, noční můra husitů, ujařmená Perchta z Rožmberka; 16. stol. - přestavba ve znamení bastionů
R. 1402 Lichtenštejnové na svém mikulovském sídle krátkou dobu skrývali krále Václava IV., kterého vysvobodili z rakouského vězení a k jehož oddaným stoupencům patřili. Za husitských válek Mikulov odolal několikerým útokům kališnických vojsk, zejména při jejich nájezdech do Rakouska v l. 1425-1430. V druhé polovině 15. století prožila na hradě dlouhá a velmi krušná léta Perchta z Rožmberka (asi 1429-1476), pozdější proslulá Bílá paní jihočeských zámků, v r. 1449 provdaná za Jana Kryštofa z Lichtenštejna.
Hrozba tureckého nebezpečí, zejména obléhání Vídně Turky r. 1529, si vynutila další modernizaci hradního opevnění. V l. 1530-1550 tak probíhá zásadní přestavba, během níž jsou v rozích obranných zdí, které zpevňují nádvoří, vybudovány čtyři protáhlé, mohutné a pevné raně renesanční bastiony, vysunuté z hradebního pásu tak, jak je známe dodnes; později budou využity k dalšímu rozšiřování zámku a navíc se stanou jeho charakteristickým znakem.
16. stol. - nástup ditrichštejnské (a zámecké) epochy; přestavbami k rezidenci nejmocnějšího muže Moravy; knihovna odcizená Švédy
R. 1560 úctyhodná éra Lichtenštejnů na Mikulově končí – jejich nákladný životní styl a nepříliš dobré hospodaření vyúsťují v nutnost mikulovské panství prodat; za 60 000 uherských tolarů ho kupuje Ladislav Kereczenyi z Kanyaföldu. Tento uherský šlechtic zahajuje r. 1561 přestavbu hradu na renesanční zámek, ve které pak intenzívně pokračuje rakouský rod Ditrichštejnů. Do jeho majetku přechází Mikulov již r. 1575, kdy vyslanec císařského dvora v Římě a Madridu Adam z Ditrichštejna (1527-1590) získává uvolněné panství od císaře Rudolfa II. Stavební aktivity vrcholí za vlády Adamova syna, kardinála Františka z Ditrichštejna (1570-1636). Kardinál, jenž zastával úřad olomouckého biskupa a po bělohorské bitvě byl považován za nejmocnějšího muže na Moravě, proměnil zámek ve skvostné pozdně renesanční sídlo a učinil z něj svou hlavní rezidenci. Hlavní fáze přestaveb, jejichž architektem pravděpodobně byl významný italský stavitel Giovanni Giacomo Tencalla, spadá do let 1611-1618, ale úpravy objektu trvají až do r. 1633. Během nich je mj. v nejmohutnějším (severním) bastionu umístěn reprezentativní Sál předků a na prvním nádvoří vyrůstá budova proslulého zámeckého divadla. Kardinál nechává zřídit i nový příjezd do zámku, pod kterým zakládá park s jižními dřevinami. Později, na sklonku 17. století, ještě vznikne míčovna, terasa a pod ní oranžérie. František z Ditrichštejna se též velkou měrou zasloužil o zámeckou knihovnu, na svou dobu neobyčejně bohatou; ta se však při dobytí a vydrancování města i rezidence Švédy v r. 1645 stala z větší části kořistí nájezdníků, kteří ji v 48 velkých sudech odvezli do své vlasti. Exempláře ditrichštejnské bibliotéky jsou tak dodnes ozdobou mnoha předních švédských knihoven.
Devastující požár z r. 1719 a rychlá obnova zámku – vizitka mistrů baroka
Avšak ještě ničivější dopad než řádění Seveřanů měl pro Mikulov rozsáhlý požár z 10. srpna 1719 – zámek při něm téměř celý vyhořel a musel být od základů renovován. S obnovou svého sídla Ditrichštejnové neváhají a tak již ve 20. letech 18. století, za knížete Waltera Xavera Ditrichštejna, získává mikulovská rezidence nový vzhled ve stylu vrcholného baroka. Zasloužila se o to řada znamenitých umělců, z Vídně, ale i z jiných částí monarchie. Přestavbu vedl císařský architekt Christian Alexander Oedtl, výzdoby interiérů se ujali vídeňští malíři Antonín Josef Prenner a Jan Jiří Werle, bránu s bohatě tepanou mříží při vstupu do zahrady zhotovil brněnský mistr Heinrich Gottfried Förster; autorem rozsáhlé sochařské výzdoby (mj. v interiérech i na nově vzniklém čestném nádvoří) je rakouský umělec Ignác Lengelacher, nejvýraznější představitel moravského barokního sochařství své doby.
Dějiště mírových summitů: aktéry osobnosti formátu Napoleona či Viléma I.
Mikulovský zámek se v minulosti stal dějištěm řady významných - zejména politických - událostí. R. 1621 zde sedmihradský kníže Gábor Bethlen prostřednictvím kardinála Františka z Ditrichštejna uzavřel mír s císařem Ferdinandem II., v r. 1753 (některé prameny uvádějí r. 1756) tu císařovna Marie Terezie přijala moravské šlechtice, v prosinci 1805, po bitvě u Slavkova, byl zámek svědkem několikadenního jednání císaře Napoleona I. o míru s Rakouskem a r. 1866 došlo v mikulovské rezidenci k uzavření příměří mezi Pruskem a Rakouskem za přítomnosti pruského krále (pozdějšího císaře) Viléma I. a kancléře Otto von Bismarcka.
Konec 2. světové války - katastrofální požár zámku; z ruin obnovený areál
Ditrichštejnové měli zámek v držení až do r. 1945, kdy jejich rezidenci postihla další velká katastrofa; v samém závěru druhé světové války, během osvobozovacích bojů, dne 22. dubna 1945 téměř celý objekt do základů vyhořel. Běsnění ohnivého živlu zůstaly jako zázrakem ušetřeny některé ze vzácných obrazů, bohatá ditrichštejnská knihovna a unikátní obří sud ve sklepení. Zámeckému torzu hrozilo jeho úplné stržení, avšak díky podpoře státu a iniciativě Spolku pro obnovu mikulovského zámku byl v l. 1947-1960 celý areál rekonstruován. Náročnou úpravu projektoval – při citlivém zachování barokního charakteru – architekt Otakar Oplatek. Dnes v zámku sídlí Regionální muzeum Mikulov, které památný objekt také spravuje.
Několik nádvoří, bastiony, věže; v expozicích mj. hrobka velmože a megasud
Zámek je dvoupatrová budova s vystupujícími bývalými bastiony. Fasády jsou bohatě členěny římsami a pilastry. Za vstupní barokní branou (Temnou) se nachází první nádvoří (čestný dvůr) s hranolovou gotickou věží a klasicistní úřednickou budovou. S přednádvořím je čestný dvůr spojen skalním průchodem, nad nímž se tyčí okrouhlá, původně strážní věž s kaplí v interiéru a s polygonální nástavbou zakončenou cibulovitou barokní střechou. Dominantou přednádvoří je kamenná věž s břitem; vedle ní se nachází brána umožňující průchod k dalšímu přednádvoří (protáhlého půdorysu), na němž stojí bývalá jízdárna a hospodářské budovy s vinným sklepem.
Část mimořádně hodnotných interiérů – zejména z éry kardinála Františka z Ditrichštejna – vzala bohužel za své. Nejlépe dochovaným gotickým prostorem zámku je osmiboká kaple Panny Marie a sv. Jana Evangelisty z r. 1380, v jejímž interiéru zaujme především žebrová klenba. Řada zajímavých expozic je rozdělena do čtyř okruhů. Okruh historický zahrnuje galerii Ditrichštejnů s unikátním renesančním oděvem Markéty Františky Lobkowiczové, rozené Ditrichštejnové, dále zámeckou knihovnu (přes 11 000 svazků) a expozici Od gotiky po empír (přibližuje vývoj životního stylu od gotiky po počátek 19. století). Moderně pojatá archeologická expozice Římané a Germáni v kraji pod Pálavou získala nejvyšší ocenění Gloria musaealis v kategorii Muzejní výstava roku 2007; návštěvník by si zde rozhodně neměl nechat ujít vzácný soubor nálezů z hrobky germánského velmože z 2. století, prezentující jeden z nejbohatších hrobů na našem území vůbec. Vinohradnictví a vinařství – tak se nazývá další velmi zajímavá expozice, rozdělená do tří částí: Zámecký sklep s obřím vinným sudem, Tradiční vinařství na Moravě a galerie dřevěných vinařských lisů. V synagoze se pak nachází expozice věnovaná dějinám Židů a židovské kultury.
Mikulovský klenot: vinný sud z r. 1643 - obr o 26 tunách a objemu 1014 hektolitrů
Nejnavštěvovanějším a nejobdivovanějším exponátem mikulovského zámku je již zmíněný renesanční obří sud na desátkové víno z r. 1643. Zhotovili jej brněnský bednář Kryštof Specht (se třemi tovaryši stavěl sud přímo ve sklepě, údaje o délce výroby kolísají mezi 228 a 273 dny) a tesař z Innsbrucku Bartolme Schütz (autor lůžka sudu, na zakázce pracoval 234 dní). Tento největší vinný sud, který byl kdy na našem území vyroben, navíc plně funkční, svědčí o vrcholném řemeslném mistrovství našich předchůdců. Na délku měří 6,21 m, průměr hlavy je 4,47 m, průměr přes střed dosahuje 5,24 m; po obvodu je sud stažen 22 ocelovými obručemi, z nichž každá má prý hmotnost 390 kg. Zhotoven je z dubového dřeva, z mohutných fošen (dužin) o tloušťce 15 cm a širokých až 35 cm. V r. 2000 byly pomocí moderní měřicí techniky určeny objem a hmotnost tohoto sudu; dosahují úctyhodných hodnot 1014 hektolitrů, respektive 26,1 tuny. Podle velikosti zaujímá mikulovský gigant 8. místo v Evropě, z hlediska stáří by obsadil 5. pozici. Po svém dokončení byl sud 30 let (ale možná i půlstoletí) nepřetržitě plněn desátkovým vínem, naplnit se jej však – patrně vinou neúrody v nepříznivém roce – nepodařilo. Několik let zůstal prázdný a rozeschl se. Třebaže již jeho oprava nebyla možná, dochoval se jako obdivovaná, atraktivní a vzácná kuriozita, mající své pevné místo mezi kulturními památkami Evropy.
