Hrad Rychleby

Novodobě upravené a poměrně rozsáhlé zříceniny gotického hradu se tyčí na skalnatém a strmém výběžku Přilbového vrchu (425 m n. m.) nad údolím Račího potoka v Rychlebských horách, cca 4 km jihozápadně od města Javorníku v okrese Jeseník (Olomoucký kraj). Písemné zprávy o hradu neexistují; jména jeho zakladatelů či majitelů proto známa nejsou a nedochoval se ani původní název tohoto středověkého sídla, jehož pojmenování Rychleby je umělé. Hrad, založený patrně koncem 13. nebo na počátku 14. století, sloužil k ochraně stezky vedoucí z Javorníku do Kladska; na protější straně údolí jej doplňovalo menší dřevohlinité opevnění (dnes se mu říká Pustý Zámek) a drobný hrádek předsunutý před vstup do údolí. Při úpravách zříceniny v r. 1910 mj. vznikla vyhlídka a byla zarovnána věž. Zachovala se především obvodová hradba, dále zbytky bergfritu, dvou budov jádra a věžovité brány.

Hrad z přelomu 13. a 14. stol.: ni písmenka v análech, vodítkem jen archeologické nálezy; šlo o sídlo Wüstehubů?

Přestože v písemných pramenech se jméno hradu ani jakákoliv zmínka o něm nevyskytují, na základě archeologických nálezů a zevrubného průzkumu lokality lze z historie tohoto sídla leccos rekonstruovat. Podle půdorysu hradu a zachovaných zbytků zdiva se jednalo o stavbu typickou pro přelom 13. a 14. století. Ta měla po svém vzniku následující podobu: nepravidelné oválné hradní jádro obepínala 2,6 m silná hradba; za ní stál mohutný okrouhlý bergfrit (o průměru cca 10 m) a jednoduchý obdélný palác. Kromě jižní strany strmě spadající do údolí bylo jádro obklopeno příkopem a mohutným valem. Přístup vedl od východu přes příkop pod bergfrit; pod ním se pravděpodobně nacházela vstupní brána. Tato struktura je typická pro všechny hrady, které nechali vybudovat Wüstehubové, tj. pro Frýdberk, Kolštejn a patrně i Kaltenštejn. Proto se část historiků přiklání k hypotéze, že stavebníkem sídla nad Račím potokem byl právě tento rod obávaných loupeživých rytířů. Wüstehubové, do historie vesměs zapsaní jako násilníci a uzurpátoři, dopouštějící se krutostí a zločinů, mohli sehrát i pozitivní roli coby jedinci povolaní k ochraně a celistvosti zdejšího pohraničního hvozdu. Je možné usoudit, že obsahový význam přezdívky Wüstehube („Pustý lán“) jako rodového jména úzce souvisí s činností, při níž se utínaly vršky mladých stromů; měla tím být posílena neprůchodnost pralesa (takto zmrzačený porost pak dostal název preseka).

Strážní hrad a jeho postupné rozšiřování

Z hospodářských a především z bezpečnostních důvodů docházelo během dalšího vývoje hradu k jeho postupnému rozšiřování (v několika fázích, od sebe nerozlišitelných). Na západní straně sídla byly k obvodové hradbě zvnějšku přistavěny dvě budovy, v jižní části nádvoří pak budova obdélníkového půdorysu; jižně od ní se dnes nachází kruhová vyhlídková plošina, u které však nelze rozhodnout, zda jde o původní prvek či o pozdější romantickou přístavbu. Obranyschopnost hradu posílil parkán vedený od západu k východu; na vstupní jihovýchodní straně z něj vybíhala čtverhranná věž, ve které bývala první brána, do níž se vcházelo přes most, překlenuvší hluboký a široký příkop. Ve volném prostoru mezi zdvojeným parkánem a bránou vzniklo malé předhradí, z něhož se teprve vstupovalo na úroveň jádra. Nevelký rozsah a podoba hradních budov svědčí o tom, že hrad plnil funkci strážní, nikoliv sídelní.

Zánik hradu - patrně r. 1428 při vpádu husitů; r. 1910 – opravy zříceniny

Zánik hradu byl s největší pravděpodobností způsoben husitským vojskem, které na jaře r. 1428 podniklo mohutnou ofenzívu proti vratislavskému biskupovi Konrádu IV. Olešnickému; v rámci tohoto tažení kališníci obsazují a dobývají také hrad Javorník. Vyvrácení Rychleb též provázel ničivý požár; o tomto agresivním a náhlém vpádu svědčí četné archeologické nálezy válečné povahy (množství zbytků zbraní, hrotů šípů apod.) a spálené kostry užitkových zvířat. Poté již hrad nebyl obnoven.

K opravě Rychleb se odhodlala až skupina místních nadšenců (Moravskoslezský horský sudetský spolek pod vedením B. Königa), která r. 1910 provádí rozsáhlé konzervačně-rekonstrukční práce a zároveň zříceninu pro potřeby turistů romanticky upravuje. Veškeré části hradu jsou vykopány ze země (před započetím prací se zde nacházely pouze dva oddělené pahorky), mj. vzniká vyhlídka. Při těchto úpravách sice došlo k některým neodborným zásahům do struktury původní stavby, podařilo se však také nalézt značné množství předmětů denní potřeby – hřebíky, kované zámky, klíče, podkovy, čepy, jezdecké třmeny, kování dveří, hroty šípů, bodce kopí, sekerky, srpy, hlaveň pistole, lahvičku se svatou vodou, střepy z užitkových nádob, části plátkové zbroje ze 14. století a stříbrný groš z doby Jana Lucemburského. Zajímavý nález z éry po zániku hradu představoval hrnec s penězi, jejž si majitel ukryl do zříceniny v době třicetileté války.

Jak již je uvedeno výše, jméno hradu není původní; Němci ho mnohem později začali nazývat Reichenstein (podle německého ekvivalentu pro horské pásmo, v němž se hrad nachází, tj. pro Rychlebské hory – Reichensteiner Gebirge). Protože už v 19. století nazval A. V. Šembera zmíněný horský celek Rychleby, užívá se – analogicky jako v němčině - tohoto jména i pro hrad.

Zelený zloduch a statečná Maruška; který nebojsa získá rychlebský poklad?

K hradu se váže pověst, jejímž protagonistou je zlý duch zeleného rytíře. Na Rychlebech strašíval kdysi dávno a zelený se mu říkalo proto, že se zjevoval v brnění zeleném jako brčál. Spadeno měl především na mladé dívky, které milými slovy lákal na své sídlo. Tam však s nimi naložil způsobem věru ukrutným – dívky zavedl do hladomorny, kde je uvěznil, aby se pak chodil po několik dní sadisticky dívat, jak se nebohé oběti trápí a nakonec hynou. Jednou ale rytíř potká sličnou vesnickou dívku jménem Maruška, v níž nalezne zalíbení a bez okolků ji na hradě požádá o ruku. Dívka však odmítne. Rozhněvaný rytíř odvede Marušku před hladomornu; chtěje děvče vystrašit, ukáže na kosti utýraných obětí – nestane-li se Maruška jeho ženou, čeká ji stejný osud. Statečná dívka se však nezalekne a rytíře znovu odmítne. Za to je uvězněna ve sklepení. Přivolaný kněz odmítá rytíře s Maruškou oddat, čímž si podepíše svůj ortel – zloduch ho sekerou zabije. Mezitím již lidé začnou Marušku hledat a vydávají se rovněž k sídlu zeleného rytíře. Zde uslyší dívčin nářek a pláč. Vtrhnou do hradu, ale běda, dívku se jim už zachránit nepodaří. Rytíř díky své kouzelné moci nejenže včas uprchne, ale ještě stihne stále vzdorující nevěstu proměnit v hada. Od těch dob se traduje, že obrovský zelený had, držící v tlamě zlatý klíč, hlídá rychlebský poklad. Získat hradní bohatství tudíž není jednoduché. Podaří se to jen odvážlivci, který bez hlesu postojí a až se mu plaz obtočí kolem celého těla, otevře nebojsa ústa, aby mu do nich had mohl vložit zlatý klíček.