Ostaš

Z dálky má tvar nízkého širokého klobouku, jehož pravidelnost je až zarážející. Téměř celý je pokrytý lesním porostem a jen z některých úhlů můžeme pozorovat strmé a místy až přečnívající skály. Jméno Ostaš pochází od křestního jména Eustachius neboli Eustach, staročesky Ostach či Ostaš. Svatý Eustach byl patronem lovců a patrně míval v těchto končinách kapličku či obrázek.

Historie Ostaše je sama o sobě velmi zajímavá...

První zmínka je již ve Starých letopisech českých. "Léta páně 1421 v úterý po Božím těle Slezáci vtrhše do Čech, město Polici vypálili, a potom po dvou nedělích město Úpici též vypálili; jak staří předkové o tom rozprávěli, že mnohé lidi v Polici zamordovali, jazyky jim vyřezávali, a mnozí, kteří mohli, do Vostaše utekli, a tam jsouce vyzrazeni byli, a dolů ze skal házeni; panny a ženy za vlasy věšeny na dříví (stromy), dolů házeny a mordovány.“ Dodejme jen, že se jednalo o husitské obyvatelstvo a že Slezané bojovali na straně císaře Zikmunda.

Ostaš je typická stolová hora vysoká 700 metrů, členěná na dvě části zlomem dvou ker. Na úbočí vyšší kry se tyčí skalní město Horní labyrint, na nižší kře, která je na zlomu o sto metrů pokleslá, leží rozsáhlé skalní uskupení Dolní labyrint. Krásným údolím říčky Klučanka je hora Ostaš oddělena od sousedního nižšího kopce Hejda, který je také pokryt množství skalních útvarů. Dolní labyrint se nachází více při úpatí hory a je položen severozápadním směrem. Skalní bloky tu nesou svá jména podle tvarů, kterými leccos připomínají. Jeho centrální dominantou je tzv. Kočičí hrad. Tato skalní část je více členěná a i cestičky mezi jednotlivými bloky jsou úzké tak, že jimi projde opravdu snad jen kočka.

Druhý, Horní labyrint, se rozkládá na vrchní části kopce a je směřován více k jihovýchodu. Toto skalní bludiště není sice tak rozmanité svými tvary, ale zase nás svými pěšinkami dovede až na samý vrchol, kde je z Krtičkovy vyhlídky, či Frýdlantské skály výborný výhled do širokého okolí. Lze spatřit Javoří Hory, nedaleké Teplicko-adršpašské skály, hradbu Broumovských Stěn, polské Gory Stolowe. Za jasného počasí můžeme vidět čnít z krkonošského masivu i nejvyšší horu naší republiky -  Sněžku.

Lesy, které Ostaš pokrývají jsou smíšené, proto se zde daří i drobnému lesnímu porostu, jako jsou borůvky a maliny. Zem pod stromy na mnoha místech pokrývá koberec trávy, která je jasně zelená v každém ročním období. Na dotek hebká, láká k ulehnutí a meditaci. Skalní bloky zde nabízejí hnízdiště několika druhům dravců. Zvláštností však je, že ač je tu zdravý les, houbaři se zde moc nenabaží. Houby tu sice rostou, ale magnetismus hory jejich počty zvláštním způsobem limituje. Ostaš není zajímavý jen v letním období. V zimě, když je vše pod silnou vrstvou sněhu, kterého tu bývá i víc než jeden metr, působí námrazou obílené skalní útvary impozantně a magicky. Při zimní inverzi jsou výhledy jasnější a pocity z dálek hlubší. Návštěvníka pak většinou nic neruší – to je odměna za výstup po pás ve sněhu neprošlapaným terénem.

Vedle přírodních zajímavostí má Ostaš také svoji "společenskou základnu"...

Na úpatí hory se rozprostírá chatová osada, která nabízí jak ubytování, tak i občerstvení v příjemném chládku lesa. Nenabízí však pouze občerstvení pro náhodné turisty, ale také společenské akce: soukromé oslavy, pálení čarodějnic, či firemní párty. Místo si oblíbili i tématické spolky jako jsou například horolezci, cyklisté, či trampové.

Při pohledu na stolovou horu pociťujeme zvláštní pocit pokory před něčím, co tady je tisíce let a ještě dlouho po nás bude. Nabízí nám sportovní vyžití, odpočinek, relaxaci, setkávání se starými přáteli a také potkávání přátel nových. Pro mě se stal Ostaš srdeční záležitostí a výstup na něj každoroční radostí. Řečeno slovy básníka: "Domova lesy, cíl nejdražší." (Wang Wei)