Zámek Ploskovice

11. – 16. století: od komendy k zámku, Dalibor a legendární vzpoura

První písemná zmínka o Ploskovicích se objevuje už v 11. století, kdy přes osadu tohoto jména vedla dálková obchodní cesta od Litoměřic. R. 1188 vladyka Hroznata daroval obec církevnímu řádu johanitů. Ti zde nechali vystavět opevněné sídlo – komendu, kterou měli v držení více než dvě stě let. Jedním z majitelů tvrze byl koncem 15. století Adam z Drahonic, který se psal také Ploskovský z Drahonic. Poté, co zavedl nové roboty na svém panství, došlo zde r. 1496 k legendární vzpouře; jejím aktérům se podařilo tvrz dobýt a raněného Adama Ploskovského donutit k podpisu smlouvy, podle níž se Adam zříká svých poddaných a postupuje jim svá pole a lesy. Poddaných i celého ploskovického panství se následně ujal rytíř Dalibor z Kozojed. Jakmile se však Adam zotavil ze svých zranění, nastává v ději dramatický obrat: Adam ohlašuje událost zemským hejtmanům a šlechta se rozhoduje vytvořit z tohoto případu precedens pro výstrahu ostatním; hejtmani odsuzují Daliborův čin jako pych a celou akci jako otevřenou vzpouru. Ploskovická tvrz je dobyta zpět, rytíř z Kozojed zajat a posléze uvězněn na Pražském hradě v právě dokončené věži nad Jelením příkopem jako její první zajatec; věž se tudíž dodnes jmenuje Daliborka. V březnu r. 1498 byl kozojedský šlechtic odsouzen k smrti a ihned po rozsudku sťat mečem. Známá pověst o Daliborovi se těšila velké oblibě, zejména v éře romantismu; rytíře z Kozojed také značně zpopularizovala Smetanova opera Dalibor. V 16. a 17. století se v držení ploskovického zámku vystřídala řada majitelů. V l. 1545-1575 byla několikrát opravovaná tvrz přestavěna v renesanční zámek; o této architektonické úpravě však není nic bližšího známo.

18. století: zámek pro princeznu od barokních mistrů

Současný zámek nechala jako svou letní rezidenci vybudovat princezna Anna Marie Františka Toskánská z rodu sasko-lauenburského. Tato velká milovnice umění byla manželkou toskánského velkovévody Gastona III., posledního z rodu Medici. Unikátní stavba ve stylu vrcholného baroka vznikla v letech 1720-1730 jako typický „maison de plaisance“ (tj. menší zámek určený jen k občasnému pobytu) vedle starší zámecké budovy, zbořené r. 1816 a nahrazené novostavbou úřednického domu. Anna Marie si ploskovické sídlo i celý areál dala vybudovat pro radost jako malé Versailles. Na nové rezidenci jí enormně záleželo, sama stavbu dozorovala, sama dokonce každý týden vyplácela všechny dělníky. Veškeré účty pak ihned pálila, aby finanční náklady na celou stavbu zůstaly utajeny; prý však dosahovaly přes milion zlatých. Proto také chybí mj. doklad o staviteli zámku. Nicméně na základě posledních slohových rozborů bylo předpokládané autorství Octavia Broggia zpochybněno a momentálně vše nasvědčuje tomu, že projekt zřejmě vypracoval věhlasný barokní architekt Kilián Ignác Dientzenhofer (1689-1751). Jednopatrovou stavbu přibližně čtvercového půdorysu koncipoval v napůl italském, napůl čínském slohu, na okraji terénního zlomu upraveného jako terasa. Náročnou barokní výzdobu prováděli znamenití pražští umělci, malíř Václav Vavřinec Reiner a štukatér Tomasso Soldatti.

19. století: éra excísaře Ferdinanda I. Dobrotivého, druhorokokové úpravy

R. 1805 získává panství toskánská větev Habsburků a od r. 1849 se Ploskovice stávají (společně se Zákupy) letním sídlem odstoupivšího rakouského císaře Ferdinanda I. zvaného Dobrotivý (coby poslední korunovaný český král uváděn též jako Ferdinand V.). Pro potřeby penzionovaného panovníka a jeho družiny si zámek vyžádal rozšíření a všeobecnou renovaci. V l. 1850-1854 byla proto rezidence zvýšena o jedno patro ve stylu druhého rokoka, rozrostla se o dvě postranní správní budovy a současně došlo i k úpravám interiérů, které dostaly dynamickou novobarokní podobu. Tyto práce dirigoval pražský stavitel Jan Bělský, jemuž asistoval architekt Josef Pokorný. Z tvůrců bohaté malířské a plastické vnitřní výzdoby nutno vyzdvihnout autora většiny nástěnných maleb a jednoho z nejvýznamnějších malířů českého romantismu Josefa Navrátila a renomovaného sochaře Václava Levého. Vedle novějších uměleckých doplňků zůstala zachována i starší štuková výzdoba, zejména v prostoru salla terreny. R. 1875 Ferdinand umírá. O tři roky později se ploskovického panství ujímá císař František Josef I. Po r. 1918 rezidence sloužila jako letní sídlo ministerstva zahraničních věcí. Nejčastěji zde pobýval dr. Edvard Beneš s manželkou. Po mnichovských událostech r. 1938 byla na zámku zřízena nacionálně politická škola pro celé Sudety, tzv. Napola. Od r. 1952 je zámek i park pod ochranou státní památkové péče, zpřístupněn veřejnosti byl v r. 1962.

Interiéry s puncem rokoka, pohádkový park

Kromě jedinečné architektury a maleb se ploskovický zámek prezentuje též zajímavou ukázkou dobových interiérů ve stylu rokoka, klasicismu a tzv. druhého rokoka, dále sbírkami skla, porcelánu a obrazů. Zejména upoutá náročná malířská a plastická výzdoba vstupního vestibulu a hlavního sálu; autorem původních fresek byl zřejmě V. V. Reiner, jejich přemalbu a novou dekoraci provedl v polovině 19. století J. Navrátil. Velmi zajímavé jsou grotty – umělé jeskyně vyrovnávající terénní zlom pozemku, na němž zámek stojí. Grotty nás okouzlí lasturovými fontánami a unikátní výzdobou se sochami atlantů. Opomenout nelze ani důmyslně řešený zámecký park o rozloze 8 ha, původně koncipovaný jako malé Versailles. Jeho dnešní podoba pochází z let 1850-1853, novou úpravu provedl dvorní zahradník František Fritsch. Park je přísně symetrický a lze v něm mj. nalézt kašny s figurálními vodotrysky, mramorové fontánky, romantický gloriet, rybník a vzácné dřeviny (např. zerav východní, skupina vzrostlých paulownií či stříhanolistý jírovec). Zámek též účinkoval v několika filmech, hlavně pohádkových (např. Princ a Večernice).