Zámek Valtice

Dějiny valtického zámku mají řadu společných prvků s historií sousední rezidence v Lednici. Oba zámky byly totiž součástí panství, patřícího od 14. století až do r. 1945 jednomu z nejbohatších a nejvýznamnějších středoevropských rodů – Lichtenštejnům. Předchůdcem dnešního zámku byl gotický hrad, založený snad již ve 12. století pasovskými biskupy. Měl střežit severní hranici Rakouska na řece Dyji (až do r. 1920 náležely Valtice - německy Feldsberg – k Dolním Rakousům). První zmínka o hradu pochází z r. 1193, kdy jej získává Wichard ze Seefeldu. Od r. 1387 měli valtické sídlo v držení již zmiňovaní Lichtenštejnové - s krátkými přestávkami až do r. 1945. Tento elitní rod svou rezidenci často přestavoval a měnil její vzhled – podle požadavků doby a významu svého postavení.

Lichtenštejnové dali v 15. století hrad pozdně goticky upravit; ten pak ve druhé polovině 16. století, za Jiřího Hartmana I. z Lichtenštejna (+ 1562), přestavěli na renesanční zámek. Po prodeji Mikulova r. 1560, do té doby hlavního sídla rodu, se totiž Valtice stávají hlavním rezidenčním místem Lichtenštejnů. Krátce poté, začátkem 17. století, nastal velký majetkový a mocenský rozmach tohoto rodu, zejména za života bratrů Karla, Maxmiliána a Gundakara z Lichtenštejna. Za významnou podporu Habsburků během českého stavovského povstání získali prvořadé postavení v zemi. Zvláště Karel I. z Lichtenštejna (+ 1627), prototyp bezskrupulózního kariéristy své doby, nebývale posílil moc a bohatství své i celého rodu mj. výhodným skupováním konfiskovaného majetku odbojné šlechty. Právě Karel I. získal r. 1608 dědičný titul knížete a přistoupil k dalším významným změnám na svém zámku. K jejich realizaci povolal Giovanni Maria Filippiho a významného císařského architekta Giovanni Battistu Carloneho I.

Po smrti Karla I. pokračuje ve stavebních úpravách jeho syn, vzdělaný a zcestovalý Karel Eusebius (+ 1684), který má velké zásluhy na barokní podobě valtické rezidence. Ve druhé čtvrtině 17. století vznikl v bezprostřední blízkosti tehdejšího renesančního sídla manýristický zámek, do jehož stavby se postupně zapojila řada slavných architektů – Francesco Carratti, Giovanni Giacomo Tencalla, Andrea Erna a jeho syn Jan Křtitel Erna. K rozhodující přestavbě, kterou však dokončili až jeho následovníci, přistoupil syn Karla Eusebia, kníže Jan Adam Ondřej z Lichtenštejna (1657-1712). Manýristickou estetiku dvoupatrového zámku překryla v první čtvrtině 18. století modernější forma vrcholného baroka. Podíleli se na ní opět věhlasní architekti: jako autora projektu celkové barokizace sídla většina pramenů uvádí Jana Bernarda Fischera z Erlachu (ve Valticích r. 1690), jeho koncepci realizoval Domenico Martinelli (především po r. 1713). Za Antonína Floriána z Lichtenštejna (1656-1721)přestavěl budovy předzámčí (mj. jízdárna, Španělská konírna) Anton Johann Ospel, za Josefa Jana Adama z Lichtenštejna (1690-1732) pokračoval v barokizaci také boloňský architekt Antonio Beduzzi (mj. interiéry, zámecká kaple). Po r. 1721 došlo ke zbourání starého hradu, aby nerušil estetickou kompozici barokní rezidence. V bezprostřední blízkosti zámku byla r. 1727 vybudována barokní zahrada, později rozšířená a přeměněná v přírodně krajinářský park. Po zestátnění zámku v r. 1945 tato památka – ve zcela barbarských intencích -sloužila přechodně jako sklady a dokonce se uvažovalo o jejím využití coby továrny. Teprve po r. 1960 byla provedena generální rekonstrukce objektu.

Svým dnešním rozsahem (180 x 150 m) se valtická rezidence řadí k našim největším zámkům. Interiéry jsou bohatě zdobené zlacenými štuky a nádhernými malbami. Zpřístupněno je 17 místností zařízených ve stylu baroka i rokoka. Na výzdobě se podíleli renomovaní mistři jako sochař Franz Biener či štukatér Alberti. Uměleckým skvostem je zámecká kaple představující jeden z nejkrásnějších interiérů středoevropského baroka. Pozoruhodné jsou i další bohatě dekorované prostory – Mramorový sál (jídelna), Zrcadlový kabinet, barokní obrazárna nebo Španělská konírna.