Zámek Slavkov u Brna

Na místě dnešního zámku stála původně komenda řádu německých rytířů (doložená poprvé v r. 1237), a byla tu vybudována i řádová tvrz. Jejich části jsou zachovány pod severním traktem zámku a pod nádvořím. Po porážce německých rytířů v bitvě u Grunwaldu (r. 1410) získal slavkovské panství český král Václav IV. Poté se majitelé střídali až do r. 1509, kdy Slavkov získal moravský rod Kouniců. Noví majitelé prosluli svou náboženskou tolerancí; byli stoupenci jednoty bratrské a ochránci moravských evangelíků. Patrně za Oldřicha III. z Kounic se koncem 16. století uskutečnila přestavba již nevyhovující tvrze na renesanční čtyřkřídlý zámek. Po Oldřichovi převzali slavkovské panství jeho synové Bedřich a Karel; těm však bylo panství zkonfiskováno za účast ve stavovském povstání. Slavkov se tak stal majetkem jejich mladšího nevlastního bratra Lva Viléma, vychovaného už v katolické víře a povýšeného r. 1642 do hraběcího stavu. Jako milovník umění obohatil slavkovský zámek o mnoho uměleckých předmětů, které tvořily základ pozdější proslulé kounicovské sbírky.

Jeho syn Dominik Ondřej (1654 – 1705), významný diplomat v císařských službách a říšský místokancléř, zahájil koncem 17. století rozsáhlou přestavbu zámku na reprezentativní barokní sídlo. Generálním projektantem této rezidence ve stylu tzv. podunajského baroka se stal uznávaný italský architekt Domenico Martinelli z Luccy (1650 – 1718). Ten vypracoval také plán úpravy přiléhajících částí města i s novým kostelem. Zámek o půdorysu písmene U měl stát na uměle vyvýšeném místě nad městem a přispět tak k přetvoření celé krajiny podle Martinelliho urbanistických vizí. Přestavba sídla Kouniců trvala více než půl století. Jako první vzniklo střední – západní zahradní křídlo. Nástupcem Dominika Ondřeje se stává jeho syn Maxmilián Oldřich Kounic, říšský hrabě z Rietbergu, jenž po r. 1720 obnovuje práce na přestavbě zámku. Na Martinelliho projekt navázal další italský architekt Ignác Valmaggini, který však provedl v původních plánech svého předchůdce některé zásadní změny v zájmu zvýšení reprezentativnosti a monumentality tohoto barokního sídla. Od počátku 30. let 18. století pak v úpravách komplexu pokračoval stavitel Václav Petruzzi, který je dokončil v r. 1752. Dalších 17 let trvaly výzdoby zámku. V té době již byl majitelem panství Václav Antonín kníže z Kounic a Rietbergu (1711 – 1794), od r. 1764 říšský kníže, státní ministr a kancléř čtyř císařů – Marie Terezie, Josefa II., Leopolda II. a Františka II. Tento nejvýznamnější představitel kounicovského rodu má hlavní zásluhy na dokončení celého zámeckého areálu včetně parku. Kounicům patřil zámek až do r. 1945, kdy přešel do správy státu; nyní je v majetku města Slavkova u Brna.

K nejhodnotnějším interiérům slavkovského zámku, čítajícím 115 komnat, patří místnosti západního křídla. Na jejich výzdobě se podíleli vynikající italští umělci – štukatér Santino Bussi a malíř Andrea Lanzani. Návštěvníky upoutá zejména Sál předků, Rubensův sál nebo kaple sv. Kříže. Pozoruhodnou místností je centrální oválný sál zvaný Historický, s působivou iluzivní výmalbou od vídeňského malíře Josefa Pichlera z r. 1767. Právě zde bylo 6. prosince r. 1805 po bitvě u Slavkova podepsáno příměří mezi francouzským císařem Napoleonem a Františkem I., císařem rakouským. Slavkovskou bitvu a dobu napoleonských válek připomínají též expozice Historického muzea, instalované v jednom ze zámeckých křídel, s unikátními sbírkami věnovanými této památné bitvě. Proslulá je též kounicovská galerie patřící k předním a zároveň nejstarším zámeckým obrazárnám u nás. Součástí zámeckého areálu je pozoruhodný park, komponovaný původně ve stylu francouzských barokních zahrad, za Václava Antonína Kounice pak dobudovaný podle zahrad versaillských. V polovině 19. století byla dolní část parku upravena v anglickém stylu. Rekonstrukce provedená v 70. letech 20. století vrátila zámeckému parteru zčásti jeho někdejší barokní podobu podle plánů z r. 1774, s bazény, fontánami a kamennými plastikami. Autory bohaté sochařské výzdoby v parku (téměř 50 skulptur s převážně mytologickou tematikou) jsou italský sochař Giovanni Giuliani a Rakušan Ignác Lengelacher. Osvěžující zážitek nabízí i historicky vzácná kaštanová alej v těsném sousedství zámecké zahrady.